Seznámení s Danou

10. září 2013 v 20:53
Jak jsem již jednou v úvodu psala, měla jsem nejlepší kamarádku Danu, která už bohužel není mezi námi, a proto bych ji tady chtěla zvěčnit v několika příbězích, které jsou vlastně takovou vzpomínkou na naše společné chvíle. Naše přátelství trvalo hodně dlouho, znaly jsme se už od malička a prožívaly spolu všechny dívčí radosti i strasti. Svým způsobem mi nahrazovala sestru, kterou jsem si od mala vždy přála, ale rodiče mi pořídili dva bratry a těm jsem opravdu všechno říci nemohla, to asi pochopíte. A tak bych chtěla některé vzpomínky na Danu oživit v několika příbězích.



Dana bydlela v kolonii pár domů pod námi, a když s ní jednou šla její maminka kolem našeho domu na procházku, zastavila se a dala se s mou maminkou do řeči, a tak jsme se s Danou poprvé viděly a seznámily se. Já jsem v té době ještě bydlela s rodiči u babičky a dědy v rodinném domku na konci ulice, které se lidově říkalo "kolonka". Babička byla moc hodná, moudrá a hodně pracovitá. Měla ráda svou zahrádku se spoustou květin, hlavně tulipánů, po práci stále něco pletla a háčkovala, a to nejen halenky, svetříky a sukně, ale především dečky a záclony z tenounké příze. Hotové dečky pak pracně vypínala naškrobené na manželských postelích, záclony zase na velkých dřevěných rámech. Sousedkám se ty dečky a záclony velmi líbily a tak babička měla své stálé zákaznice. Právě díky babičce umím trochu plést a háčkovat. Říkám trochu, protože to, co uměla moje babička, to opravdu ještě neumím.Smějící se



No a jedno krásné letní odpoledne přišla za mnou Dana. Že se jde podívat co dělám, a že bychom si mohly spolu chvilku hrát. Tak jsme se tedy zkamarádily a zůstalo to tak spoustu let.



Šly jsme si hrát na zahradu. Měli jsme tam pískoviště, houpačku a byla tam spousta květinek. Trhaly jsme květiny a dělaly si na ozdobu věnečky, smály se, běhaly po zahradě.





Když sluníčko moc svítilo, usadily jsme se pod velkým ořechem a tam jsme si stále něco povídaly.




Kousek dál na dvorku pobíhaly slepice, které hlídal velký strakatý kohout. Chodil vážně sem a tam, jako by mu to patřilo. Na mě byl zvyklý, protože jsem je často krmila (až příliš často, protože se někdy babička zlobila, že je překrmuju), ale Dana se mu nezamlouvala.




Z ničeho nic, najednou vyskočil a vrhl se na Danu, začal jí klovat rovnou do bříška.




Jako by jí chtěl ze zahrady odehnat, kloval a kloval. Dana se hrozně vylekala, plakala bolestí, já jsem se o ni bála, ale bála jsem se i toho rozlobeného kohouta, a tak jsem honem utíkala pro babičku. Naštěstí nebyla daleko a hned běžela za námi.




Rozehnala slepice, chtěla odehnat i kohouta, ale ten se nějak nechtěl nechat od nás odehnat."Kšá, kšá, běžte vy potvory".




Babičku hodně rozzlobilo, že se kohout nechce hnout a tak ho chytila a odnesla pryč.




Pak se urychleně vrátila k Daně, podívat se, jak to s ní vypadá.




Naštěstí, kromě několika zarudlých štípanců od kohoutova zobáku, žádné zranění Dana neměla.



Babička šla vařit oběd a my jsme pokračovaly ve hraní.




Ten den byla k obědu slepičí (vlastně kohoutí) polévka a slepice (tedy kohout) na smetaně. Jak se babička s útočným kohoutem vypořádala, si určitě domyslíte.




Po obědě jsme dostaly rebarborový koláč a limonádu. Měla jsem sice strach, že k nám už Dana nepřijde, ale ta to vzala statečně a na druhý den jsme byly opět spolu.



Babička pro jistotu seděla s námi na zahradě a pletla. No, a tak začalo naše velké kamarádství. Časem babička koupila nového kohouta, trošku menšího, strakatého, ale ten už na nikoho neútočil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terra Terra | 10. září 2013 v 21:29 | Reagovat

To je krásné, Evi. Jak jsi předznamenala v úvodu, čekala jsem, že mě ta smutná informace ovlivní při čtení příběhu a opravdu mě moc dojal. Moc hezké vyprávění a provedení a krásné vzpomínky, které v člověku navždy zůstanou a nikdo mu je nemůže vzít ani vymazat z paměti. Opravdu krásný příběh.

2 Blanule Blanule | E-mail | Web | 10. září 2013 v 22:13 | Reagovat

Evi,
článek jsi skvěle připravila, moc se mi líbil, klobouk dolů!
Když jsem natrefila na Tvůj krásný blog, tak jsem četla článek o Tvé přítelkyni a že je věnován i jí, chtěla jsem napsat komentář, ale nějak jsem nenacházela ta správná slova. Nyní mám možnost to napravit. Mám kamarádku se kterou se znám od jesliček, pak jsem byly ve školce, na základce, na střední, pak jsem spolu pracovaly, prožily jsme si dobré i zlé, ale nedokážu si představit, že bych ji ztratila. Nechci zde psát nějaká klišé, že vím, jak to musí být těžké atd., protože to prostě opravdu nevím. Je ale skvělé, že Dana určitě žije v Tvém srdci dál, protože tento článek je důkazem, že na ni moc myslíš a moc Ti za tento článek děkuji.V dnešní nepříliš pěkné době je balzám na duši vědět, že jsou mezi námi lidé, kteří dokáží ocenit sílu přátelství.

3 nauriel nauriel | 11. září 2013 v 8:22 | Reagovat

Taky nějak nevím, co psát. Celé mě to dojalo (teda až na toho kohouta, to mě docela vyděsilo, ještě, že to dobře dopadlo(i když ne pro toho kohouta))
Krásný příběh vyprávěný s láskou a dokonale zpracovaný. Ráda si o Daně ještě přečtu...

4 Eďa Eďa | Web | 11. září 2013 v 14:32 | Reagovat

Teda, to je krásná vzpomínka na kamarádku. Taky mně to dojalo, nevím co víc dodat, těším se na pokračování.

5 jitacopi jitacopi | 12. září 2013 v 11:52 | Reagovat

Příběh o Daně a kohoutovi jsi zpracovala perfektně, bohužel je s takovým smutným nádechem, když všichni víme, že Tvá kamarádka už tady není. Každopádně je to od tebe moc pěkné, že nám skrz panenky vyprávíš váš příběh.
Tvůj článek mi připomněl kamarádku, která s námi vyrůstala a bohužel už také není mezi námi. :-(

6 Eva Eva | 12. září 2013 v 23:13 | Reagovat

[1]:Děkuji, těch vzpomínek je opravdu hodně, tak alespoň něco. Užily jsme si spolu hodně legrace. A naši rodiče s náma taky. :-)

7 Eva Eva | 12. září 2013 v 23:17 | Reagovat

[2]:Děkuji. Taky si myslím, že přátelství si člověk má vážit. Zvláště v dnešní uspěchané době je hezké, když je někdo poblíž, kdo umí poradit nebo alespoň vyslechnout. Od toho kamarádky jsou. :-)

8 Eva Eva | 12. září 2013 v 23:18 | Reagovat

[3]:jo, byl to zvláštní kohout, ten ilustrační se mu i trošku podobá. :-D

9 Eva Eva | 12. září 2013 v 23:20 | Reagovat

[4]:Děkuji, jak už jsem psala, užily jsme si spolu - Dana i se mnou měla trpělivost. :-D

10 Eva Eva | 12. září 2013 v 23:30 | Reagovat

[5]:Čas je nejlepší lék na smutky a člověk pak rád vzpomíná na ty krásné a veselé chvilky s tím, koho měl rád, a tak to má být. :-) Život, to jsou opravdu ztráty a nálezy. :-)

11 madamerouge madamerouge | Web | 13. září 2013 v 13:26 | Reagovat

Krásný článek Evi, donesl mě do dětství a ke vzpomínkám na mé kamarádky. Díky za něj.

12 Lilly Lilly | Web | 13. září 2013 v 16:42 | Reagovat

No teda, Evi. To bol krásny článok. Ťažko sa mi píše o pocitoch, ktoré čítanie sprevádzali. Slovo "dojímavé" je príliš skromná charakteristika. Na jednej strane to bol príbeh s veselým milým koncom, na druhej strane som sa nemohla zbaviť zvláštneho dojmu, ktorý ma sprevádzal od prvého odstavca. Akoby niekto v pozadí tej detskej príhody kričal: "Spomienka! Šťastná spomienka!" A opakoval to stále dokola.
Ďakujem, Evi, že si sa s nami o tento krásny príbeh podelila. Určite sa pozriem aj na ďalší.

Mimochodom, musím pochváliť dekoráciu na prvej fotke príbehu. Skrinka s lampou vyzerajú skvele. Kde si také vybavenie zohnala? ;-)

13 baziliska2-barbie baziliska2-barbie | 17. září 2013 v 20:31 | Reagovat

Evičko krásný příběh, musela jsem se usmívat nad zážitkem dvou malých holčiček. Ale taky mě tvoje vyprávění moc dojalo. Je smutné přijít o takhle dobrou přítelkyni. Moc se těším na další článek :-)  :-)

14 Eva Eva | 18. září 2013 v 21:15 | Reagovat

[11]:Jj, to byl úžasně bezstarostný život. :-D

15 Eva Eva | 18. září 2013 v 21:23 | Reagovat

[12]:Jsou to převážně veselé vzpomínky, v době dětství je člověk asi nejsvobodnější, i když si to mnohdy neuvědomuje. :-D Ten nábyteček byl u panenky Jonathan Adler barbie, viz odkaz (když se podaří: http://www.youtube.com/watch?v=XsCdGd21NpA

16 Eva Eva | 18. září 2013 v 21:25 | Reagovat

[13]:Bohužel, i to se stává, ale mám alespoň krásné vzpomínky. :-)

17 Silkmilk Silkmilk | Web | 22. září 2013 v 14:42 | Reagovat

To byl moc hezký příběh, babička i holčičky se mi moc líbily a je vidět, že vzpomínky na tvojí kamarádku jsou jen ty hezké :-)

18 Vlaďka Vlaďka | 25. října 2013 v 10:12 | Reagovat

tak předně musím říct, že jsem se, já vegetariánka!, vážně pobavila :-P  :-P kohout to prostě přepísknul :-P  :-P a babička byla evidentně žena činu :-D máš to krásně zpracované a moc pěkně nafocené a kromě toho všeho jsi bohatá o to, že jsi poznala opravdové kamarádství a měla skutečnou přítelkyni ;-) že to skončilo dřív, než by si člověk přál, to tak u hezkých věcí bývá, ale spousta lidí takovou kamarádku nepozná za celý život, hezké věci trvají chvíli, o to víc jsou vzácnější ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama